Sama sobě pomocí...

14. října 2017 v 10:07 | Pája |  Pája motivuje...
Někdy naše životní situace může být těžká. Padáme dolů. Není návratu. I kdyby nás tahalo dvacet lidí zpátky, nevytáhnou nás. Protože to musíme mít v sobě. Pokud se chceme vzchopit, zvládneme to i sami. Samozřejmě se nám zvedá rychleji, když máme nabídnutou pomocnou ruku. Ale pokud nechceme, nezvládne to nikdo. Je to všechno jen v nás. Všechno záleží na nás. Máme obrovskou moc. Někdy to je úžasné. Jindy až děsivé. Naše myšlenky ovládají všechno. Chápete? Něco, na co si nemůžeme sáhnout, nás prostě ovládá. Někdy nás zavedou tím správným směrem. Občas se jen kvůli přemýšlení bojíme dívat do zrcadla na svůj vlastní odraz.


Tohle jsem já. Opravdu jsem to já nebo jen tak chci či musím vypadat? Vidím se tak, jak se chci vidět, nebo jak mě mají vidět ostatní? Dívá se na mě holka. Slzy v očích. Brečí. Neví, kdo je. Není tak úžasná jako ostatní holky. Nemá tak krásnou tvář a postavu a oči a vlasy jako ostatní úžasné holky. Které jsou samozřejmě dokonalé. Vypadají tak. Žádná šmouha na tváři ani na duši. A ta holka se ptá, jak to sakra dělají? Je jenom výjimka mezi všemi. Všichni jsou skvělí. Ona ne. On ji nechce. Protože není tak úžasná jako jiné.
Dívá se stále do zrcadla. Snaží se zastavit proud slz. Zastrčí si za ucho vlasy a v zrcadle spatří stín. Ohlédne se. Ale za oknem nic není. Podívá se zpátky. Stín se blíží. Podívá se k oknu. Nic. Jen stromy v lehkém podzimním větru mávají svými větvemi. Zpátky na sebe. Ono už stojí vedle ní. Nemůže křičet. Podívá se pozorněji. Za dokonalým oblečením se té postavě rýsují shrbená ramena. Za umělými řasami a barevnými čočkami se spouští slzy. Jedna po druhé stéká po dokonale udělaném líčení. Makeup je voděodolný, jen tak ho něco nepoškodí. Teče jedna za druhou. Postava se otočí na tvář dívky v odraze. Koukne se na své oblečení, dívka vyděšená strachy se podívá také. Pak se v zrcadle střetnou pohledy. Dívka v ní poznává samu sebe. Vypadá dokonale. Ale neopravdově. Jediné, co je upřímné, jsou ty slzy, které se teď valí proudem. Ale postava jen stojí. Neotírá si je. Jen tam tak stojí, v celé svojí parádě. A dívá se na holku, která je se sebou nespokojená. Podívá se na sebe. Zakroutí hlavou. Prohlédne si celou dívkou. Lehce se usměje. Holka koukne na svůj odraz v zrcadle. Usměje se taky. V tom ono zmizí. Ta holka vůbec není zmatená. Najednou stojí rovněji. Uvidí na sobě všechny hezké věci. A spustí se jí další slzy. Tentokrát slzy štěstí. Našla v sobě samé samu sebe. Byla na dně. Ale dostala se z něj. A nikdo jí v tom nepomohl. Ani by ji nemohl pomoct, protože tohle by nikdo nedokázal. Zvládla to ona. Sama. Přemohla své myšlenky a nechala obživnout ty, díky kterých je sama sebou.
Když vidíme stín, nesmíme se bát. Protože to znamená, že je někde světlo. A to světlo přináší něco dobrého. Naposledy se na sebe usmála a šla do světa. Ukázat své staré já, které se schovávalo za nové a neupřímné.
"Tady mě máš, světě. Vrátila jsem se."

Téma týdne: Stín za oknem
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 14. října 2017 v 18:40 | Reagovat

Vždy je lepší přirozená než falešná krása :-)

2 Pája Pája | Web | 15. října 2017 v 8:39 | Reagovat

[1]: To určitě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.