Neobyčejná událost obyčejného odpoledne

12. května 2017 v 20:39 | Pája
A v tu chvíli udeřil blesk...

O hodinu a půl dříve...

"Haló, Broučku, ke mně!" zavolala jsem na svého nejbližšího přítele. Už se řítil. V jarním svěžím větru mu uši lítaly na všechny strany. S vypláznutým jazykem vypadal opravdu legračně. A přesto běžel dál a jakmile doběhl, vpadl mi do náruče. Málem jsem pod jeho obrovskou tíhou upadla. "Chceš mi něco říct?" řekla jsem se smíchem. Jen jsem to dořekla, nevydržela jsem váhu svého psa a dopadla na deku, na níž jsem před chvílí seděla a četla knížku. Smála jsem se jako blázen. Milovala jsem ho. Byl to můj nejlepší a také jediný kamarád. Při myšlence, že nemám jiné přátele, mě zapálilo v očích. Poškádlil mě líznutím přes obličej: "Ale, Brouku, nech toho!" I když ho miluji celým svým srdcem, tohle opravdu nesnáším. "Už bychom fakt měli jít." upozornila jsem ho. Z radostného vrtění ocasem a šťastného pohledu v očích se jeho postoj změnil na žádostivý a smutný. "Nedělej na mě ty psí oči!"
"Ach jo, dobře, tak ještě deset minut." Začal skákat radostí. Byla jsem šťastná stejně jako on. A už pelášil pryč. Smířila jsem se s tím, že na zítřejší test se nejspíš nenaučím. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Usedla jsem zpátky na deku, popadla knížku, kterou jsem četla už stokrát a vžila se znovu do příběhu. Vždycky jsem obdivovala, jak někdo dokáže tak krásně psát.
Promnula jsem si oči a podívala se na hodinky. S hrůzou jsem zjistila, že těch deset minut uběhlo už šestkrát. Vložila jsem si záložku do knihy, složila deku a vše hodila do tašky. A mezitím jsem se sháněla po svém psovi. Když neodpověděl ani na druhé zavolání, začala jsem tomu věnovat větší pozornost. Rozhlédla jsem se po krajině, která patřila mezi má nejoblíbenější místa. Nikdy se tady mraky neshlukovaly do sametových beránků a ani slunce nezapadalo jako v romantickém filmu, ale přesto toto místo bylo nádherné.
Zkusila jsem to tedy ještě jednou: "Broučku, k noze! No tak, pojď, už musíme domů!" Ale nic. Cítila jsem, jak se mi stahoval žaludek. Vždycky přiběhl hned po prvním zavolání. Rozhlížela jsem se okolo. Nikde nebylo památky po člověku či zvířeti. Jen krajina tiše odpočívala a v hledání mi nepomohla. Zpanikařila jsem. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Z mého usilovného přemýšlení a panikaření mě vyrušil hluk. Otáčela jsem se všude možně i nemožně, ovšem nemohla jsem najít, odkud vychází. Až zničehonic se objevila spirála barev, která mě donutila odvrátit zrak.
"Co to bylo?" pomyslela jsem si. Ale než jsem nad tím mohla nějak rozumně uvažovat, zjevily se uprostřed louky velké masivní dveře obalené v něčem děsivém. Pavučiny s pavouky, brouci, hadi a další divná stvoření na nich mně naháněli hrůzu. Doteď jsem si nevšimla, že se celá třesu. Bála jsem se udělat jediný krok. Ty obrovské dveře se pomalu s mrazivým vrzáním otevíraly. Už už jsem chtěla utíkat, když vtom se uprostřed nich objevilo něco jako duch mého Broučka obalený v mlze. Byl téměř hmatatelný, avšak zároveň neuvěřitelný. Nevěděla jsem co dělat. Rozhodla jsem se, že ať to je cokoliv, musím ho zachránit. Bylo mi však předem jasné, že nic příjemného to rozhodně nebude. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Pomalými kroky jsem se přiblížila ke dveřím. Byla jsem už tak blízko. Můj přítel čekal. Měl smutný, vyděšený výraz, ovšem též plný naděje. Musím mu pomoci. Je to nejbližší tvor, kterého mám. Vůbec jsem netušila, co se stane. Neskutečně jsem se bála. Ačkoliv jsem nevěděla, zda tam opravdu vidím svého psa, udělala jsem mírný krůček. "Protože pro ty nejbližší se obětovat musíme..." pomyslela jsem si a doufala, že to není má poslední myšlenka.
A v tu chvíli udeřil blesk...

Téma týdne: Hranice normálnosti
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 12. května 2017 v 20:53 | Reagovat

Tak to se ti vážně povedlo! Do příběhu jsem se hned vžila a prožívala ho s tebou. Moc se mi líbí, jak jsi popsala vztah s pejskem. Doufám, že bude pokračování. :-)

2 Pája Pája | 12. května 2017 v 20:55 | Reagovat

[1]: Děkuji moc! Jsem moc ráda, že se Ti líbí a že ses do něj vžila stejně jako já:-). A pokračování je na dobré cestě, tak snad brzy..

3 Allex Allex | E-mail | Web | 12. května 2017 v 21:02 | Reagovat

Tak to je nádhera! Jako dobře napsáno, ne ten příběh :)

4 Pája Pája | 12. května 2017 v 21:06 | Reagovat

[3]: Děkuji mockrát:D!

5 Dominika Dominika | Web | 13. května 2017 v 9:16 | Reagovat

To je krása, takový pohlazení :-)

6 Pája Pája | 13. května 2017 v 13:38 | Reagovat

[5]: Jé, to mě moc těší! Děkuji♡.

7 Šedovláska Šedovláska | 25. května 2017 v 20:07 | Reagovat

Moc pěkné. Bylo to napínavé. Těším sse na pokračování. :-)  :-)  :-)

8 Pája Pája | 26. května 2017 v 15:21 | Reagovat

[7]: Díky:)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.