Jen tak si je...

Středa v 20:11 | Pája |  Prostě ze života
Kdo ti prostě řekne: Na zdraví!
Pochválí, pozdraví.

Usměje se,
o kamna se zahřeje.
Na klavír zahraje
tu krásu melodie.

Ten hor(s)ký čaj uvaří,
jen tak si sedne a tvoří.
Maluje.
Zpívá, tančí, miluje.

Na tebe nezapomíná.
Když chceš pochopení...objímá
Když chceš mluvit...povídá
Když chceš jeho tlukot srdce cítit...mlčí a ani nedutá

Jen tak je.
Neřeší.
Nepomlouvá.

Má srdce plné lásky.
Jen tak sedí a verše skládá.

U toho skladby klavírní
okouzlují chvilky večerní.

Jen tak si je.
A ví, že to všechno je ta správná magie...
 

A furt ty škatulky. A furt ty předsudky.

4. května 2018 v 17:15 | Pája |  Prostě ze života
Na tohle téma chci článek napsat už dlouho. Často přemýšlím nad těmi škatulkami a předsudky. Nad těmi hradbami, kde každého zavřou a když chce člověk být jiný, všichni se diví. Víte, lidi si tak protiřečí. Jednou vám vykládají, jak je každý originál a že máme žít svůj život naplno. A podruhé vás soudí za to, že jste to udělali. Že jste vyšli z té hradby a začali dělat, co vy chcete. To se jim nelíbí. Ale proč? Protože oni sami to nedokázali. Nedokázali se vzepřít svým překážkám, které jsou často jen v našich hlavách. Které by člověk dokázal překonat, protože je to neuvěřitelně silný a statečný tvor, ale to by musel chtít. Musel by vstát, otevřít svou hradbu a nedechnout se. Pořádně. Kouknout na slunce, stromy a konečně otevřít oči. Dělat to, co chce on. Ne to, co by podle názorů druhých dělat měl.

Nemám ráda předsudky. Když se lidé na základě podobného věku, stejného pohlaví nebo místa bydliště hází do stejného pytle. Přijde mi to tak nefér a hloupé. Jak může někdo takhle uvažovat. To, že něco dělá většina (častokrát jen polovina i méně) ještě neznamená, že to dělají všichni. Že Češi jsou závistiví. Že dnešní mládež se neumí slušně chovat. Že všechny ženy neumí parkovat. Že všem mužům se líbí štíhlé holky. NE! Prosím vás, zamyslete se nad tím. Jak někdo může vypustit takový blábol? Každý člověk je originál a nelze ho srovnávat s ostatními.

Mám ten pocit, že kdybych lidem řekla, že je mi patnáct, většina si představí něco takového. Filtry na Instagramu, tuna makeupu, cigareta v puse s míněním, že je to fakt "cool", každotýdenní párty, protože proč ne, opilí kluci plazící se po opilých holkách (nebo naopak). Kdybych věděla, že lidé, kterým řeknu, že je mi patnáct, si mě představí takhle, nejradši bych jim dala facku. Jsem trochu jiná, víte. Nesnáším cigarety. Z míst, kde je hodně lidí, mi není moc dobře a opilé kluky, co se plazí po holkách nebo naopak už fakt raději komentovat nebudu. Myslete si o mně, co chcete. Třeba že si neužívám pubertu. Ale lidi, já si ji přece užívám. Ale podle svého. Tak, aby se to líbilo mně a ne těm lidem. Abych já měla na co vzpomínat. Abych se já nemusela stydět za ty fotky. Abych si byla pořád vědoma, co dělám a s kým to dělám. Abych neztratila to svoje já jen proto, abych byla oblíbená. Děkuju, nechci.

Takže, vy, kteří škatulkujete lidi podle věku, pohlaví, národa a nevím, čeho všeho ještě, prosím, mějte rozum. Každý člověk je jiný. Nemůžete si rozřídit lidi, jak se vám to líbí. Holt, je to tak. Abyste věděli, jaký člověk je, musíte ho poznat a ne zaškatulkovat podle některého kritéria. Každý je výjimečný, i když to tak někdy nevypadá.
Protože žádná naše kopie neexistuje. Tak moc vás prosím! Nemíchejte všechny do stejného pytle. To si nikdo nezaslouží...

 


Podporuju (za) normální holky♥️

18. dubna 2018 v 17:44 | Pája |  Pája motivuje...
V poslední době sleduji hodně účtů na Instagramu, které se snaží podporovat především holky, ať se mají rády takové, jaké jsou. Některým to možná přijde falešné, ale já v tom opravdu vidím smysl. Já moc doufám, že jim ty účty pomáhají, několikrát pomohly už i mně. Když mluvíme o nízkém sebevědomí především způsobené právě tím Instagramen, tou "dokonalostí", nebylo by jednodušší to prostě všechno vypnout?


Možná to teď vnímáte tak, že tady moralizuju, že jsem se sebou naprosto spokojená, krásné holky mě jen tak nerozhodí, protože já si řeknu: "Ale já jsem taky dobrá." No, jsem normální holka, takže ty pocity méněcennosti se u mě bohužel dostavují taky. Jasně, jasně, snažím se. Být sebevědomá, vážit si sama sebe, mít se ráda. A dovoluji si říct, že se mi to posledních pár let i daří, ale někdy se to všechno zbortí jako dům z karet pivních tácků, který jsem vždycky stavěla v hospodách a taťka nebo děda mi s oblibou na něj foukli a bylo po domě. Ale já se na ně škaredě podívala a začala znova. A o tom to celý je, holky. Nemusíte se utápět v depresích, když jste se rozhodly, že se už fakt máte rády a přestanete se srovnávat s tamtou a tou, a zase jste to udělaly. Jde o to, snažit se to dělat co nejméně. A později už vůbec. Už odmalička slýchávám z domu to přísloví. Práce kvapná, málo platná. Chce to prostě čas, vůli a trpělivost. A taky ten nadhled.


Každý se s někým srovnává. Bohužel je to tak. V práci. Ve škole. V soutěžích. Všude. Otázkou zůstává, zda by bylo lepší, kdybychom se přestali porovnávat. Podle mě všechno má svou míru a meze. Berme to takhle. Když se díváme na nějakou pěknou holku a litujeme toho, že tak nevypadáme, zkusme to vzít za jiný konec. Přetočme naše myšlení. Nemusíme hned dávat unfollow a přestat ji sledovat. Stačí se zamyslet nad tím, čím by nás mohla inspirovat. Pěkné šortky, kde je koupila? Ten účes by mi mohl slušet, zkusím ho, A to je focené v lese? Proč nezajít do lesa? Já bych to brala tak. Konkurence nás určitým způsobem žene kupředu. Snažíme se být dobří, ne-li nejlepší. Ale nemusíme dojít až k "nejlepšímu". Stačí, že budeme prostě šťastní. Ale všeho s mírou, prosím. Ale to, že se díváte na pěknou holku, která ve většině případů září díky makeupu a dobře vybraným filtrům, není třeba brát jako konkurenci. Vy jste taky krásné! A kdybyste se tak namalovaly, nastavily, upravily díky filtrům, budete taky tak "dokonalé", jak si myslíte, že je ona. Uff, doufám, že jsem se do toho moc nezamotala. Víte, taky přece jenom je mi patnáct, snažím se chápat velkou spoustu věcí, ale některé mi možná dojdou později. Snad jste mě nepochopili špatně, nebo to blbě nevyznělo. Abych nějak ucelila své myšlenky...


Jsem nesmírně vděčná za ty účty, které podporují normální holky bez Photoshopu, filtrů, umělotiny (existuje to slovo?:D). To mně jako normální holce vyhovuje. Takže když už Instagram, preferuju spíše tyhle účty. To za prvé.


Za druhé.
Když už projíždíte "dokonalé fotky dokonalých holek" vypusťte myšlenky typu: "Ach jo, ta je hezká. Taková já nikdy nebudu. Jsem tlustá. Mám řídké vlasy. Nemůžu si dovolit takové oblečení. To mně tu kytku nikdy nikdo nekoupí." A tak dále. Buď se na ni nedívejte vůbec a nebo hledejte něco, co pomůže vám. Inspirujte se. Čímkoliv. Oblečením, účesem nebo prostředím. Mějte se rády takové, jaké jste. Pokud chceš zhubnout, protože se ve svém těle necítíš dobře, začni jíst zdravě a cvič. Ale nezapomeň, že to vždycky děláš pro sebe. Ne pro toho kluka, ne pro kamarádky, ne pro fotku na Instagram. Pro sebe!


Christie z projektu zanormalniholky mi pomohla už několikrát. Je to skvělá osoba, která jako jedna z mála je opravdu upřímná a to i na sociálních sítích! Dokáže pobavit, ale také mě nutí k zamyšlení, která později vedou k takovýmto dlouhým článkům, u kterých si vůbec nejsem jistá, jestli je dočtete a pochopíte:D. Ale píšu to, co cítím. Pardon, neumím psát jinak. Takže rozhodně vám doporučuji kouknout na její blog a Instagram! Jsem moc ráda, že jsem se o tomto projektu dozvěděla a tak nějak můžu být jeho součástí. Protože jsem taky normální holka, s normálními potřebami a pochybami.

Děkuju Christie♥️! Tak jo, tady už článek fakt ukončím. Pokud vás tohle téma zajímá a měli byste zájem, klidně budu psát dál. Já sama ho považuji za velmi aktuální a důležité. Podělte se o své názory, budu moc ráda!
Tak se mějte fanfárově a ahoooj!

Pája♥️

Vílou?

7. dubna 2018 v 15:07 | Pája |  Prostě ze života

Chtěla bych být vílou. Ale je to vůbec možné?
Nejsem malá dívka, která se vleze do každého střevíčku. Nemám krásné dlouhé vlnité vlasy, které 24/7 vypadají jako od moře. Nepletu si věnečky z lučního kvítí, i když bych ráda. Nenosím volné haleny a květované šaty, i když se mi to děsně líbí. Neumím si nakombinovat náramky na rukách tak, aby se mi to líbilo, proto si většinou beru jen jeden. Nebydlím u louky, kam bych mohla každé ráno běhat a zpívat ptákům. (Ale stejně by všichni odletěli, vždyť neumím zpívat!) -> Neumím zpívat a nemůžu si jen tak brouzdat do větru. Nebo takhle. Můžu, ale nebyly by to tak líbezné tóny. Ne, nemám žádné předpoklady být vílou.
Ale strašlivě mě něčím přitahují. Svou volností, radostí a bezstarostným pohledem na svět. Volnomyšlenkáři. A to dámy a pánové taky nejsem. Volnomyšlenkář. Miluju plánování! Takže asi tak. Abych to shrnula, nemůžu být víla. Nemám pro to žádné předpoklady. Ale když cítím, jak moc mě to přitahuje, povoluje se to? Můžu se cítit jako víla? I když mám toooolik centimetrů a neumím zpívat a tančit? Hm, kdo ví. Ve svých myšlenkách můžeme být čím chceme. Občas je to osvobozující, jindy svazující. Jakou cestu si zvolím? A ty sis ji už zvolil/a?




Téma týdne: Krok do neznáma
Zdroj obrázku: http://vilyaelfky.blog.cz/1011/lesni-vila

Snaha se cení!

4. dubna 2018 v 17:58 | Pája |  Prostě ze života
Snažím se.
Být dobrá kamarádka, dcera, vnučka, studentka, neteř, rádkyně, blogerka, klavíristka, volejbalistka, fotografka,.. Být dobrá. Pro sebe. Pro ostatní.
Žít zdravě. Cvičit. Uklízet. Učit se novým věcem. Nezapomínat ty staré. Mít se ráda. Mít ráda lidi kolem sebe. Nebýt závislá na telefonu. Zároveň mít o všem přehled. Mít tak nějak všeobecný přehled. Dobře se učit. Zase to moc nepřehánět. Číst. Být více odvážná. Inspirovat se skvělými lidmi. Jíst hodně ovoce a zeleniny a krotit se ve sladkém. Nebýt žárlivá a protivná. Být usměvavá a ochotná. Naučit se jazyky. Třídit odpad. Umět první pomoc. Dobře utratit kapesné. Nepošpinit si novou košili. Nebýt urážlivá. Být prostě šťastná. Žít...
Jak já s oblibou říkám: "Kdyby se snaha necenila, neměla bych jedničku z těláku." To je zas na jiné povídání, ale půjdu k podstatě věci. Snaha se musí cenit. Je to pohon, díky němuž neztrácíme naději něco udělat. Kdo nevidí snahu, nemůže vidět ani výsledky. V mém životě je snaha na denním pořádku. Každý den se o něco snažím. (Seznam výše) A myslím, že v tom nejsem sama. Věř mi, že když nepolevíš a stále se budeš snažit, nakonec se to jednou povede. Opravdu mluvím z vlastní zkušenosti. Dříve jsem se snažila vyhrabat na tu kladinu. Dostat tu zatracenou jedničku ze zatracené fyziky. Ignorovat blbé kecy. A nakonec jsem to dokázala. Neříkám, že to byla otázka dnů. Spíše měsíců až roků. Ale jednou na tu svoji zatracenou (pomyslnou) kladinu vylezeš a pocítíš ten nával emocí. Toho štěstí, že jsi nepolevil a teď se můžeš kochat. Tou obrovskou cestou, kterou jsi ušel. Snaha se cení. Nezapomínej na to!

Tohle je pro mě. A pro Tebe taky.

23. března 2018 v 22:41 | Pája |  Prostě ze života
Nevím, jestli úplně ráda vzpomínám na minulost. Některé vzpomínky mě nutí plakat, u jiných dostávám záchvaty smíchu, na další se bojím myslet a v neposlední řadě na některé myslívám s bolestmi v srdci. Nechci, aby to vyznělo, že se jen lituju. To vůbec. Moc dobře vím, že hodně lidí se má hůř než já. Ale víte, jak to je. Člověk žije svůj život (nebo aspoň tak by to mělo být), a proto jsou jeho problémy těmi největšími. Je to logické. Je jasné, že mě trápí hlad v Africe, boje v Sýrii a krutá diktatura v Severní Koreji, ale to, že se něco stane třeba mé rodině mě ovlivní mnohem více. A taky to mnohem víc bolí.
Nejsem na tomhle zapeklitém světě dlouho. Zas tak moc jsem toho ještě nezažila. Ale přece jen patnáct let je už nějaká doba, za kterou se něco prožít dá. Jak to dobré, tak i to špatné. Staly se určité věci, které mě hodně trápí a asi jen tak nepřestanou. Jsou hluboko zaryté. Naštěstí na ně nevzpomínám často, to bych se asi zbláznila (k čemuž, mám pocit, taky někdy nemám daleko), ale když to zase trošku vypluje na povrch, bolí to. Škrábe, svědí, hryže, kouše, uždibuje dobrou náladu, hlodá. Nedá to pokoj.
Pouštím slzy, aniž bych to dokázala ovládat. Já jsem silná a v žádném případě nepovažuji slzy za projev slaboty. U nikoho. Ale na jednu stranu si říkám, že mi to stejně nepomůže, když už je to minulost a ta se vrátit nedá. Na stranu druhou ulevím si tím, a to je někdy prostě potřeba. Víte, jak tak nad tím přemýšlím, nechtěla bych vrátit minulost. Jasně, někdy hrozně moc, když udělám nějakou kravinu, něco se nepovede nebo se někdo zraní a podobně. Ale jakmile nad tím začnu více přemýšlet, uvědomím si, že jsem ráda, že to nejde.
Berme to tak. Čas je nejvíce ale zároveň vůbec nespravedlivý. Zajímalo by mě, jestli to teď chápete. Když zemře malé dítě, je to strašlivě nespravedlivé. Nemělo příležitost-čas-žít. Ale to, že každý stárne a že za ty peníze si ten čas prostě nekoupíte, to spravedlivé je. Alespoň tak to cítím já. Proto když si vezmu, že kdybych to všechno špatné mohla vrátit, byla bych tam, kde jsem teď? Seděla bych teď v posteli, se zběsilými myšlenkami, které mě nutí psát, i když bych měla jít spát? Chodila bych do stejné školy? Bavila bych se se stejnými lidmi? Bydlela bych ve stejném městě? Byla bych šťastná? To jsou úplně normální otázky, na které už ale nikdy nedostanu odpověď. Ale mi to vlastně nevadí. K životu prostě, ať se nám to líbí nebo ne, patří špatné a smutné okamžiky. Jsou stejně důležité jako ty šťastné. Protože utváří naši osobnost. Naše já.
Takže já jsem vlastně za všechno, co se v mém životě stalo, velmi vděčná. Protože kdyby se všechno to, co se stalo, nestalo, nejspíš bych tady teď neseděla. S osušenou slzou, přicházejícím jarem, dobrým pocitem, že jsem obklopená lidmi, které mám z celého srdce ráda, a se svou nejlepší verzí sebe sama. Takže děkuju osudu nebo čemu vlastně, že mi přichystal takový život. Byl a asi ještě bude těžký, ale já vím, že to zvládnu. A věř mi, že to zvládneš i ty. I když se ti to možná momentálně zdá jako blbost, dospěješ do takového bodu jako já teď. Kdy konečně pochopíš, že všechno, co jsi prožil, tě nějakým způsobem posilnilo a že jsi neuvěřitelně silná osobnost. Věř tomu!
Byla, jsem a vždycky to budu já. Se všemi chybami, krásami, odlišnostmi, historií a okamžiky. Tohle všechno dělá mě mnou. A já jsem za to neskonale vděčná...
Pája

Téma týdne: Dopis

Se zázvorovým čajíkem...

17. března 2018 v 22:12 | Pája |  Prostě ze života
Prostě si jen tak sedím. Se zázvorovým čajem. Kolem sebe mám haldu sešitů a papírů a všech povinností. Ale momentálně mě to nijak netíží. Jen tak sedím. S drdolem na hlavě, milovanou košilí, která je u nás po generace, a s úsměvem na tváři. Sice v hlavě jsem trochu nervózní ze školy, ale snažím se na to nemyslet.

Neztrácej se v davu...

24. února 2018 v 22:31 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Tak složitá to doba,
kdy vše na tebe padá.
Chtěla bys žít tak,
ale Instagram tvrdí opak.

Nejsi pánem vlastních názorů,
snadno se dostáváš do problémů.
Jsi šťastná, když se párty obejde bez policajtů.
To je teda výhra, moc vám gratuluju!

Černé kalhoty, triko zastrkat,
Vansky a Majkla Korse nesmíš vynechat!
Na profilovku hodit jedno z třiceti selfíček,
doufáš, že ti každý dá svůj paleček.

Představa že svůj Starbucks na instáči nemáš,
už tě berou mdloby, nervy dostáváš.
Nezapomeň iPhone do ruky, sluchátka do uší,
že jsi uvnitř prázdná, nikdo netuší.

Spokojeně všude vypadáš,
obavy a strach najevo nedáváš.
To se přece nedělá!
Jen sluníčková nálada je povolená!

Jinak bys přeci negativní energii sdílela,
a to, jak všichni víme, dělat se nemá!
Brečet nemáš dovoleno, řasenka by se rozpila,
to si nemůžeš dovolit, však stála tři kila!

Po těžké párty instastories plno,
už si zase saháš na dno.
Jedna párty za tebou, druhá před,
je to těžká dřina, na to vem jed!

Dokážeš se přizpůsobit,
i tomu, co se ti příčí,
je to přece tvá povinnost,
jinak ostatní tě zničí!

Hrozně bych ti přála,
abys šťastný život měla.
Bez všech těch filtrů a přetvářek,
jen být sama sebou, jak by každý řek.

Je to klišé, já to vím.
To ovšem neznamená, že to ztrácí smysl.
Snad to nakopne tvou mysl,
ať žiješ tak, jak bys chtěla.
Tak vstaň a i když si dáš do těla,
seber všechnu odvahu!
Neztrácej se v davu...
♥️

Téma týdne: Mládí

Krásy prodlouženého víkendu

7. února 2018 v 21:15 | Pája |  Prostě ze života
Ahooj, tenhle víkend stál opravdu za to, proto se nedivte, že se s vámi chci o něj podělit. Nebudu se hodně rozepisovat, momentálně bych se měla učit biologii-rostlinná pletiva a řeknu vám, že je to taková blbost! Pak mě ještě čeká dopisování učiva za celý týden, protože jsem byla nemocná a učení zsv a tak dále. Nebudu vás tím zatěžovat, stačí, že to zatěžuje mě (a celou třídu). Prázdninový pátek jsem si užila naplno. Sešli jsme se s kamarády a jako vždycky to bylo úžasné. Bowling, Twister, Střelené kachny, spontánní povídání, neustále s jídlem a úsměvem.

V sobotu dopoledne jsem se pokoušela o nějaké učení. A odpoledne jsem se šla s babičkou a dědou projít, potřebovala jsem to jako sůl. (Spíš jako obří Milku, mám-li být upřímná.)

No a neděle byla super. Po hrozně dlouhé době jsem se dostala na hory. Chybělo mi dokonce i to otravné šlapání do kopce, zadýchávání se a podobně. Jemný poprašek sněhu a sluníčko vykukující mezi stromy. Sotva jsem mobil schovala, už jsem ho zas hledala. Nemohla jsem si nechat uniknout takovou krásu.





Motivace

30. ledna 2018 v 19:32 | Pája |  Pája motivuje...
Jsem ten typ člověka, kterému motivační články, texty, fotky a citáty pomáhají a opravdu ho motivují. Máte to stejně?
                                    Zdroj obrázku: http://bezvymluv.cz/5-pondelni-motivacni-citaty

Nechám to na osudu.

21. ledna 2018 v 21:41 | Pája |  Prostě ze života
Chtěla bych cestovat. Hodně.
Poslední dobou čím dál víc narážím na cestování. Zážitky, výhody, triky a tipy. Hlavně Kovyho knížka OVŠEM mě neskutečně namotivovala, abych někam vycestovala. Jasně, nejsem plnoletá, je školní rok, ale sny můžeme mít každý. Bez výjimky.

Bratranec se svou manželkou taky hodně cestují a to, jak slýchávám, opravdu levně. Ještě více lákavé:). Je hodně míst, kam bych se chtěla podívat. Chtěla bych zažít něco nového. Vyjít z té komfortní zóny. Přesně jako píše Kája.

Už čtyři a půl roku čekám na jednu osobu. Na nějaký zvrat, posun, zlepšení. Ale víte vy co? Nic. Užírám se tím už tak dlouhou dobu. Trápím samu sebe. Proč to sakra dělám? Dokud budu tohle neustále s sebou tahat, nebudu se moct hnout. "Když nemůžeš se hnout, zkus se nadechnout. Je to zvláštní pocit, být do noci sám!" Cha cha, doufám, že čtete dál, i když mě teď asi proklínáte:D. Ty Lucko určitě!
Prostě kolikrát jsem si říkala, že s tím skončím. Že tomu nechám volný průběh. Že tímhle okamžikem se všechno změní. Že... Ne. Ne. A ještě jednou NE! Špatný přístup. Alespoň tak to momentálně cítím. Celé to bylo špatně. Čekala jsem, "až se něco stane". V očekávání, naději, zoufalství a tak pořád dokola. Trápilo mě to. Až do této chvíle. Moc doufám, že si to uvědomuju správně. Že konečně přestanu čekat. Ne, nebudu nic dělat. Já už toho udělala dost. Půjdu dál. Nechám to tak, jak to je a půjdu. Věřím na osud. Pokud se má ta osoba stát součástí mé další cesty, stane se jí. Pokud ne, nepomůže ani to, že se tím budu užirat, doufat, prosit, přát si... Prostě to tak bude nebo nebude. Tohle já nechávám na osudu. Protože do svých rukou jsem se to snažila vzít už tolikrát, že je načase si prostě přiznat, že to nejde. Prostě ne. Cítím se silná, když tohle píšu. Silná a nezávislá.

OVŠEM byla ta nejvíc motivující knížka, kterou jsem kdy četla. Myslím, že jeden z příštích článků budu věnovat mým oblíbeným pasážím. Je toho obrovské množství, co mě tato kniha naučila. Vlastně co mě naučil Kovy-Karel Kovář. Děkuju Ti!

Když myšlenky vládnou...

17. ledna 2018 v 21:52 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Kapky na oknech se zdají být,
jako ta nejtenčí nit.
Jdu.
Nevnímám své okolí.
Myšlenky se bůhvíkam toulají.

Další články


Kam dál