Kde mám vzít zdravé sebevědomí?

11. července 2017 v 21:15 | Pája |  Prostě ze života
Fakt netuším, kde se ve mně vzala taková odvaha psát tento článek, ale když jsem viděla tak pozitivní ohlasy na Zdravé sebevědomí, řekla jsem si, že to zkusím.
Jak už jsem psala, dříve jsem zdravým sebevědomím příliš neoplývala. Proto se v dnešním článku budu věnovat nějakým radám a tipům, které jsem během života nasbírala a o kterých si myslím, že mi pomohly. Snad pomohou i vám:)! Tak jdeme na to!
 

Povídání s Pájou #2-školní výlet, narozeniny, poděkování,...

3. července 2017 v 12:45 | Pája |  Prostě ze života
Ahoj všichni, vítám vás u dnešní povídačky. Za poslední dobu se toho událo fakt hodně, takže jdeme na to:)!

Které knihy jsem přečetla od ledna?

25. června 2017 v 15:35 | Pája |  Prostě ze života
Ahoj, konečně se uklidnila šílená doba učení, takže je více času na čtení. Dneska vám povím, které knihy jsem přečetla od ledna. Od minulého roku si to píšu a můžu to jedině doporučit:).

 


Nevděk...

19. června 2017 v 21:28 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Procházím tmou,
temnou mlhou.
Hledám nějaké záchranné lano.
Okamžik, kterého bych se mohla chytit.

Světélko na konci tunelu
pořád něco dokola melu,
o tom, že chci být šťastná
a i pro mé blízké bych si to přála.

Všechno jenom chci a chci,
chceme lusknutím prstů
změnit svět, dostat se k moci.

Zastavit války,
odložit zbraně, překonat dálky,
začít cvičit a jíst zdravě,
ale nejde to tak snadně.

Snažíme se ze všech sil,
avšak i to je někdy málo,
cítíme, že nazmar je všeho.

Všechno je zbytečné a pomíjivé,
sedíme a přemýšlíme.
Nevíme, jak se odrazit,
cítíme se jak parazit
ve svém vlastním těle.

Nevime jak žít.
Jen sedět doma a pít?
To asi není to, po čem toužíme,
ale my tady nejsme jen pro to, ať přežíváme.

Měli bychom něco dokázat,
vzepřít se lenoře a těžkému období,
zahodit za hlavu minulost,
i když mnohdy to bolí.

Nelze ji vrátit,
tak přestaňme se o to pokoušet,
nejde to a ty to víš,
přesto to stále zkoušíš.

Jasně já ti rozumím,
taky bych to chtěla
a je to tady znova.

Už zase píšu o tom, co chci,
proč se toho nemůžu zbavit kruci?
Tak to teď a tady slavnostně přísahám,
přestanu neustále něco chtít
a budu si vážit důležitých priorit.

Neodejdu odsud s brekem,
definitivně končím s nevděkem!


Téma týdne: "Nikdy se toho nevzdám."

Zdravé sebevědomí

11. června 2017 v 22:16 | Pája |  Můj názor na...
V poslední době o tom hodně přemýšlím. Jedná se o hodně diskutované téma, tak proč ho nerozebrat i na mém blogu?

Cyklistický víkend

31. května 2017 v 21:10 | Pája |  Prostě ze života
Ahoj, chtěla bych vám povyprávět, co jsem zažila o tomto víkendu.
Bylo opravdu nádherně, a proto jsem neseděla doma, nýbrž jsem vyrazila na kole. Ale ne sama! S Luckou, o které jste už hodně slyšeli a taky hodně uslyšíte:), se bavíme už čtyři roky. Ale nikdy nás nenapadlo jet spolu na kole. Ovšem až do této soboty.

Když se všichni dívají

21. května 2017 v 22:09 | Pája |  Téma týdne
Stojím v zákulisí. S plno lidmi, ale vlastně úplně sama. Nevím, co dělat. Jakým tónem začínala ta skladba? Kde je klavír? Kam se poděli všichni, kteří se mnou hrají? Nic nevím. A bojím se. "Vystoupí smyčcový orchestr s doprovodem klavíru a hoboje a zahrají vám Pannu a netvor." No tak to teda ne. Já nikam nepůjdu. Zůstanu tady. "No tak, pojď." vyzve mě učitelka. "Vážně musím?" pomyslím si. Ale asi ano. Všichni už vyrazili na své pozice. Čeká se jen, aby klavíristka zasedla za klavír a zahájila skladbu. Vyjdu z opony. Kouknu se na haldu lidí. Všechny oči míří na nás. Světla září. Nevidím přes ně, protože mi svítí přímo do očí. Celá se třesu. Udělám dlouhýýý nádech a ještě delší výdech. Mířím ke klavíru a mám pocit, že jdu nejméně hodinu. Rozložím si noty, které jsou tak skrčené, že se vůbec divím, že drží. Uvědomím si, kde je židlička, abych ještě nesletěla. Učitelka kývne a já celé vystoupení zahájím notou h1. A už celý sál může poslouchat líbezné noty, které my vydáváme svými nástroji. Snažím se pořád soustředit. Asi v půlce se trochu uklidním. Věděla jsem, že to bude stres, ale ne takový. "Hlavně si to užij, je to tvé poslední vystoupení." radím sama sobě. Hraji uvolněněji. Až ve chvíli, kdy můj prst ukončí celou akci velkým c, uvědomím si, že jsem to přežila. Ukloním se. Chvilku se dívám do hlediště, ale tváře nemůžu rozpoznat. Stále mě ozařuje přímé světlo. Usmívám se. Nebo si to aspoň myslím. A takhle skončilo mých devět let hraní na klavíru. #stálebudešvmémsrdci♡ #nikdynatonezapomenu
Nemůžu říct, že jsem si šla za vlastním snem, protože v první třídě jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Ale jakmile tady jsem, vím, že jsem ke svému snu došla. A všem za to děkuju. I sobě.

Téma týdne: Když se nikdo nedívá

Neobyčejná událost obyčejného odpoledne

12. května 2017 v 20:39 | Pája
A v tu chvíli udeřil blesk...

O hodinu a půl dříve...

"Haló, Broučku, ke mně!" zavolala jsem na svého nejbližšího přítele. Už se řítil. V jarním svěžím větru mu uši lítaly na všechny strany. S vypláznutým jazykem vypadal opravdu legračně. A přesto běžel dál a jakmile doběhl, vpadl mi do náruče. Málem jsem pod jeho obrovskou tíhou upadla. "Chceš mi něco říct?" řekla jsem se smíchem. Jen jsem to dořekla, nevydržela jsem váhu svého psa a dopadla na deku, na níž jsem před chvílí seděla a četla knížku. Smála jsem se jako blázen. Milovala jsem ho. Byl to můj nejlepší a také jediný kamarád. Při myšlence, že nemám jiné přátele, mě zapálilo v očích. Poškádlil mě líznutím přes obličej: "Ale, Brouku, nech toho!" I když ho miluji celým svým srdcem, tohle opravdu nesnáším. "Už bychom fakt měli jít." upozornila jsem ho. Z radostného vrtění ocasem a šťastného pohledu v očích se jeho postoj změnil na žádostivý a smutný. "Nedělej na mě ty psí oči!"
"Ach jo, dobře, tak ještě deset minut." Začal skákat radostí. Byla jsem šťastná stejně jako on. A už pelášil pryč. Smířila jsem se s tím, že na zítřejší test se nejspíš nenaučím. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Usedla jsem zpátky na deku, popadla knížku, kterou jsem četla už stokrát a vžila se znovu do příběhu. Vždycky jsem obdivovala, jak někdo dokáže tak krásně psát.
Promnula jsem si oči a podívala se na hodinky. S hrůzou jsem zjistila, že těch deset minut uběhlo už šestkrát. Vložila jsem si záložku do knihy, složila deku a vše hodila do tašky. A mezitím jsem se sháněla po svém psovi. Když neodpověděl ani na druhé zavolání, začala jsem tomu věnovat větší pozornost. Rozhlédla jsem se po krajině, která patřila mezi má nejoblíbenější místa. Nikdy se tady mraky neshlukovaly do sametových beránků a ani slunce nezapadalo jako v romantickém filmu, ale přesto toto místo bylo nádherné.
Zkusila jsem to tedy ještě jednou: "Broučku, k noze! No tak, pojď, už musíme domů!" Ale nic. Cítila jsem, jak se mi stahoval žaludek. Vždycky přiběhl hned po prvním zavolání. Rozhlížela jsem se okolo. Nikde nebylo památky po člověku či zvířeti. Jen krajina tiše odpočívala a v hledání mi nepomohla. Zpanikařila jsem. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Z mého usilovného přemýšlení a panikaření mě vyrušil hluk. Otáčela jsem se všude možně i nemožně, ovšem nemohla jsem najít, odkud vychází. Až zničehonic se objevila spirála barev, která mě donutila odvrátit zrak.
"Co to bylo?" pomyslela jsem si. Ale než jsem nad tím mohla nějak rozumně uvažovat, zjevily se uprostřed louky velké masivní dveře obalené v něčem děsivém. Pavučiny s pavouky, brouci, hadi a další divná stvoření na nich mně naháněli hrůzu. Doteď jsem si nevšimla, že se celá třesu. Bála jsem se udělat jediný krok. Ty obrovské dveře se pomalu s mrazivým vrzáním otevíraly. Už už jsem chtěla utíkat, když vtom se uprostřed nich objevilo něco jako duch mého Broučka obalený v mlze. Byl téměř hmatatelný, avšak zároveň neuvěřitelný. Nevěděla jsem co dělat. Rozhodla jsem se, že ať to je cokoliv, musím ho zachránit. Bylo mi však předem jasné, že nic příjemného to rozhodně nebude. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Pomalými kroky jsem se přiblížila ke dveřím. Byla jsem už tak blízko. Můj přítel čekal. Měl smutný, vyděšený výraz, ovšem též plný naděje. Musím mu pomoci. Je to nejbližší tvor, kterého mám. Vůbec jsem netušila, co se stane. Neskutečně jsem se bála. Ačkoliv jsem nevěděla, zda tam opravdu vidím svého psa, udělala jsem mírný krůček. "Protože pro ty nejbližší se obětovat musíme..." pomyslela jsem si a doufala, že to není má poslední myšlenka.
A v tu chvíli udeřil blesk...

Téma týdne: Hranice normálnosti

Jen takové volné chvilky

4. května 2017 v 20:19 | Pája |  Téma týdne
Nejraději mám chvilky, kdy si sednu a nemusím nic dělat. Nemusím dumat nad matematickými souvislostmi, češtinářskými výjimkami, prokaryotickými buňkami a tak dále.

"Jsem ještě dítě..."

30. dubna 2017 v 18:55 | Pája
Ahoj, všichni čtenáři:),
tento článek momentálně píšu ve čtvrt na devět na cestě od rodiny, kterou jsme byli navštívit. Je to vcelku nepodstatná informace k obsahu dnešního článku, přesto jsem vám ji chtěla říct:-). A při koukání z okna mě napadla tato myšlenka. Pojďte si přečíst, co se mi v hlavě vyrojilo...

Zajímavosti #1

19. dubna 2017 v 16:45 | Pája |  Věděli jste to?
Ahoj, poslední dobou si velmi ráda hledám nějaké zajímavosti a fakta a ty nejlepší se snažím si zapamatovat. Rozhodla jsem se téma týdne pojmout trošku jinak. Normálně bych nejspíš napsala nějaký delší a více propracovanější článek, ale je třeba i takových odpočinkových:). Tak tady máte pár faktů:).

DOKONALOST

16. dubna 2017 v 14:16 | Pája |  Můj názor na...
Slet okolností za poslední dobu mě donutil zamyslet se nad tím, CO nebo KDO je to DOKONALOST. Co si představíte vy pod tímto pojmem? Podělte se v komentářích:).
Jak se říká a podle mě i správně NIKDO NENÍ DOKONALÝ. Nikdo na světě nesplňuje všechny požadavky k dokonalosti. Ale kdo vlastně zavedl tyto požadavky? Domnívám se, že všeobecná definice dokonalého člověka je být chytrý, krásný a hodný. Toto je opravdu směšné v porovnání s tím, že vlastností má člověk mnohem více. Některá ze špatných může narušit harmonii dokonalosti. Člověk může být chytrý, dobře vypadat, ale bezohledný sobec. Nebo být na všechny milý, hezký, ale jednoduché uvažování mu způsobí problémy. Prostě vždy se najde něco, co tu dokonalost poruší či zcela ohrozí. A tohle hodně lidí nemůže překousnout. Nejde být úžasný a vynikat ve všem.
Občas se může stát, že spatříme člověka, o němž si myslíme, že je dokonalý. Například nějakou celebritu. "Bože, je tak hezká a pomáhá na charitu. Je úplně dokonalá!" Ale co ty víš, jestli náhodou doma netýrá svého psa? Je to docela drastické, ale snad chápete, co tím myslím.
Dobrý člověk se nám může zdát jako DOKONALÝ. Ale věřte, že není. Někdy někoho vidíme jako bezchybného, prostě DOKONALÉHO a tento člověk obvykle bývá někdo, do koho jsme zamilovaní. Vidíme na něm jen samé dobré stránky, a proto se nám jeví jako DOKONALÝ. A tohle je na lásce skvělé. Najednou umíme vidět na člověku jen to dobré a nezabýváme se jeho chybami. Avšak tady může dojít k problému, a to ve vztahu. Pokud stále žijeme s myšlenkou, že milovaný člověk je DOKONALÝ, obvykle pak zjistíme, že i ten DOKONALÝ člověk má své chyby a nedokonalosti. Najednou si uvědomíme, že sice úžasný člověk to je, ale DOKONALÝ není. Protože DOKONALÝ není nikdo...

Sny se plní...

4. dubna 2017 v 22:00 | Pája |  Téma týdne
Krásný den♥!

Dnes jsem se opět rozhodla napsat článek na téma týdne. Mám ráda pozitivní věci, protože mě neustále motivují, abych byla pozitivní já. "Zavři oči, padá hvězda". Vzpomínám, jestli jsem někdy viděla padat hvězdu. A pokud ano, zřejmě to nebylo tak důležité, protože si to nepamatuji. Ovšem na tom nezáleží.

Další články


Kam dál