Vadí mi obrázek, který o mně lidé mají.

7. listopadu 2017 v 20:55 | Pája |  Prostě ze života
Chápu, že to zní povrchně, ale hned vám vysvětlím, jak to myslím.
Lidé mají o mně určitou představou. Ale mi vadí to, jak ji nedokážou pozměnit. Dříve jsem byla spíš ta šprtka, co moc řešila školu a neměla moc kamarádů. Bože, to zní jako z nějakého blbého seriálu. No, prostě jde o to. Všichni mě tak vidí. Že nemám ráda zábavu, ležím doma v knížkách a na své rodiče jsem v životě nebyla naštvaná. Ale moji milí, to se šeredně pletete! Nechci říct, že jsem normální holka v pubertě, protože si pod tímhle většina lidí určitě představí holku se sluchátky v uších, iPhonem v ruce, tunou makeupu, bomberem, roztrhanými džínami, adidaskami, O bag a tak dále, ale myslím to tak, že miluju zábavu, ráda se bavím, s rodiči se občas nepohodnu, s knížkou jsem v životě neležela a škola je pro mě důležitá, ale rozhodně není na prvním místě.
Lidi prostě neví, jaká jsem, jak se postupně měním, utvářím si názory. Vidí mě takhle. A mě to hrozně štve, víte? Když se bavíme o nějakém seriálu a já se zeptám, o čem je, řeknou mi: "Ale Pavli, to by tě nebavilo. To není nic pro tebe." Jak to sakra můžete vědět? Znáte mě natolik dobře, abyste to věděli? Co když mě zrovna bavit bude? Neodsuzujte mě hned. Ráda vyzkouším něco nového. "No ty boty by se ti nelíbily, ale mi se líbí." Proč by se mi jako nelíbily? Jak to můžeš říct? Vadí mi to.
Udělali si o mně nějaký obrázek a hrozně se diví, když vidí, že nejsem taková, jakou si mě namalovali.
Prosím vás, pokud tohle čte někdo, kdo mě zná, zamyslete se nad sebou. Nemám pořád stejné názory. Ale třeba vy mé názory ani neznáte, jen si myslíte, že víte, kdo jsem. Nedělejte si obrázek o člověku na základě toho, co si o něm myslíte. Musíte vidět, jaký to je člověk, jak se chová a až pak si ho malujte. Do té doby jen pozorujte a uvidíte, že třeba nejsem někdo, kdo jste si mysleli, že jsem. A hlavně se moc nedivte. Jsem tak trochu blázen:))

Téma týdne: Navždy
 

Zalíbení v kavárnách aneb Podzimní prázdniny

30. října 2017 v 19:07 | Pája |  Prostě ze života
Po dvou týdnech píšu článek, protože se nahromadilo dost inspirace a já jsem momentálně tak šťastná! V posledních dnech se mi stávalo tolik pěkného a neočekávaného, že se mi ani nemůžete divit, že jsem po většinu času dostávala absolutně "bezdůvodné"(i když ten důvod byl) záchvaty smíchu. Přijde mi, jakoby se toho měnilo strašně moc, ale na druhou stranu úplně přirozeně a spontánně. Letošní podzim je pro mě plný překvapení. A proč vlastně to tak všechno je?

Sama sobě pomocí...

14. října 2017 v 10:07 | Pája |  Pája motivuje...
Někdy naše životní situace může být těžká. Padáme dolů. Není návratu. I kdyby nás tahalo dvacet lidí zpátky, nevytáhnou nás. Protože to musíme mít v sobě. Pokud se chceme vzchopit, zvládneme to i sami. Samozřejmě se nám zvedá rychleji, když máme nabídnutou pomocnou ruku. Ale pokud nechceme, nezvládne to nikdo. Je to všechno jen v nás. Všechno záleží na nás. Máme obrovskou moc. Někdy to je úžasné. Jindy až děsivé. Naše myšlenky ovládají všechno. Chápete? Něco, na co si nemůžeme sáhnout, nás prostě ovládá. Někdy nás zavedou tím správným směrem. Občas se jen kvůli přemýšlení bojíme dívat do zrcadla na svůj vlastní odraz.
 


Podzimní dny

9. října 2017 v 21:10 | Pája |  Prostě ze života
Podzim není moje nejoblíbenější období. Vlastně vůbec to není moje oblíbené období. Vlastně je to moje nejméně oblíbené období. Ale letos se to nějak změnilo. Mám pocit, že teď se mění tak nějak všechno. Vůbec to nechápu, ale to je život.



Neboj se!

28. září 2017 v 20:07 | Pája |  Prostě ze života
Neboj se.
Cítíš.
Nemůžeš to zastavit,
i když si myslíš,
že my nic nepoznáme.
Ty emoce,
které se derou ven ze srdce.
Nemůžeš je ovládat.
Chytit.
Pustit.
Prostě jsou a nemůžou přestat být,
vždycky je budeš mít.

Všechno má svůj smysl.

24. září 2017 v 21:25 | Pája |  Pája motivuje...
Život je extrémně nespravedlivý. Kdo může za to, že někdo něco má a druhý ne? Podle čeho se to rozhoduje? Kdo to rozhoduje? Jak to ovlivníme? Ovlivňujeme to, aniž bychom to věděli? To jsou otázky, které teď mám pořád. I když se člověk snaží být dobrý a slušný a všechno, stejně se k němu ten život zachová špatně. Někdy prostě ani dobří lidé nemají štěstí v životě. Ale co! Ten největší paradox je, že většinou nejvíce féroví lidé se musí spokojit s málem. Nevím, proč to tak je. Člověk se může snažit, jak chce, ale stejně si život naloží podle svého. Podle čeho to určuje, to fakt nevím. V Boha nevěřím, ale nadpřirozené síly jsou kolem nás. Ani přesně nevím jaké. Prostě je vnímáme. Nechci se pouštět do filozofických témat. Jde mi jen o to vyjádřit, jak moc je někdy těžké přijmout svůj úděl. Může se nám to nelíbit, můžeme se vztekat, nadávat, proklínat, ale nepomůže to. Ulevíme si, ale nic tím nezměníme. Vzpomínám si, jak mamka jednou řekla, že věří na osud. V tu dobu mi to ještě nedocházelo. Teď už ale ano. Všechno, co děláme má nějaký smysl. Vždycky. Tohle mě dost motivuje. Říkám si, že i špatné věci vedou k něčemu dobrému. Někdy se nám to na počátku nezdá, ale časem to uvidíme. Život je nespravedlivý. Hodně. Často. Ale i to má nějaký smysl. A my ho časem najdeme. Tak se s tím naučme žít a nestěžujme si pořád. Zase bude lépe:).
Pája♥


Písnička, kterou teď poslouchám pořád a hodí se k tématu. Je opravdu skvělá!


Téma týdne: Motivace

Občas myslím negativně. Třeba teď.

17. září 2017 v 22:00 | Pája |  Prostě ze života
Bojím se. Mám strach. Věty, které teď mou hlavou proudí pořád.


Moje prázdniny 2017

8. září 2017 v 22:30 | Pája |  Prostě ze života
Nejlepší prázdniny v mém životě skončily, ale abych si zachovala vzpomínky a podělila se s vámi o to, co jsem zažila, píšu tento článek. O těchto prázdninách jsem:

Mluvme více!

30. srpna 2017 v 19:57 |  Pája motivuje...
Neumím mlčet. Fakt ne. Skoro nikdy. Pořád bych mluvila. Říká se: Mluviti stříbro, mlčeti zlato. A já oponuju tím, že stejnak mám radši stříbro:)). Mluví se v této době málo nebo moc?

Rovnost

23. srpna 2017 v 19:08 | Pája |  Téma týdne
"Máš dvě pravítka?" zeptal se. Automaticky jsem zašátrala v batohu, našla a podala mu ho. Poděkoval. Usmála jsem se. Zase jsem se začala soustředit. Seděla jsem s opřenou hlavou a vnímala pohyb všech a všeho. Učitel má nové boty? Vždyť ta vypadá jak po flámu! Kde mám tužku? Vnímala jsem všechno kromě výkladu. Mluví se o násobilce nebo lineárních rovnicích? Vidím artikulaci rtů, ale jelikož ji neumím odezírat, nemám ponětí, co povídá.
Ostatní začali něco vytahovat, něco přikládat na sešit, něco tužkou rýsovat. Po chvilce jsem s otupělými smysly sáhla po pravítku. Přiložila k němu tužku. Podržela jsem si pravítko a druhou rukou jsem tužkou chtěla udělat čáru podle linie. Ale samozřejmě jeden prst byl vybočený, takže jsem o něj zadrhla a naděje na rovnou čáru byly tytam. "Tak sakra, kde je rovnost?" zaklela jsem.
"Přesně!" odpověděla kamarádka na mou řečnickou otázku. "Ten učitel si myslí, že když je náš nadřízený, může nám říkat, jak jsme neschopní a že z nás nic nebude. Proč si všichni myslí, že mladí lidé nic nedokážou a jsou neschopní? Nesnáším, když se někdo povyšuje. Je to fakt děs."
Já na ni hleděla. Zjistila jsem, že ta nerovnost se v téhle třídě netýká jen mě a mého pravítka. Je i jinde. Ale proč jsem si to neuvědomila? Tohle uvědomění ve mně vyvolalo pocit neklidu. Proč si nevšímám toho okolo? Koukla jsem na učitele, všimla si postoje, kterého jsem si před tím nikdy nevšimla a dívala se, jak povýšeně se chová. To, že jsem mladá, neznamená, že jsem neschopná. Snažila jsem se to vecpat do pohledu, který jsem na něj hodila. Co si myslel, jsem nepoznala, ale já jsem byla silnější. A pomohla mi k tomu hodina rýsování v matematice. Kdo by to byl řekl.

Téma týdne: Sakra, kde je rovnost.


Společně jsme lepší, ale teď chci být sama

12. srpna 2017 v 12:15 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Na lavičce sedím a chlad vnímám,
ale uvnitř mi ještě nikdy nebylo takové teplo.
Na lavičce sedím a důvod usmívat se moc nemám,
ale ještě nikdy nebylo ve mně smutku tak málo.

Na lavičce sedím a zvuk cvrčků poslouchám,
ale ještě nikdy jsem takové ticho nezažila.
Na lavičce sedím a možnou rýmu mám,
ale ještě nikdy jsem s takovým zdravím nežila.

Na lavičce sedím a mraky zakryly Slunce,
ale ještě nikdy jsem ho nevnímala tak lehce.
Na lavičce sedím a zelenou nemusím velice,
ale ještě nikdy mě jiná barva neuklidňovala více.

Na lavičce sedím a přemýšlím,
ale ještě nikdy jsem neměla tak prázdnou hlavu.
Na lavičce sedím a na Tebe myslím,
ale ještě nikdy jsem Tě neviděla v davu.

Dívám se na všechno kolem.
Když to vezmu křížem krážem,
společně jsme lepší, silnější a chytřejší než si dokážeme představit,
ovšem nechci jen na společnosti stavit.

I já si dokážu být oporou
s respektem a důvěrou.

Jak na lavičce sedím, zrovna teď v tuto chvíli,
jsem ztracená daleko v míli.

Ale šťastná jsem, protože to kolo,
ve kterém jsem pořád jela,
mě konečně vysadilo.

Už jsem pocit měla,
že se nikdy nezastavím a nebudu žít,
ale teď už mohu pomalu dýchat a jen volně být...

Téma týdne: Z pohledu malého človíčka

Proč je skvělé jezdit na kole?

2. srpna 2017 v 20:45 | Pája |  Prostě ze života
Nevím, jestli to víte, ale hrozně ráda jezdím na kole. No a jak jsem takhle jela, napadlo mě, proč vám neříct, jaké jsou toho výhody. Třeba si to také zamilujete!

Další články


Kam dál