Když se všichni dívají

21. května 2017 v 22:09 | Pája |  Téma týdne
Stojím v zákulisí. S plno lidmi, ale vlastně úplně sama. Nevím, co dělat. Jakým tónem začínala ta skladba? Kde je klavír? Kam se poděli všichni, kteří se mnou hrají? Nic nevím. A bojím se. "Vystoupí smyčcový orchestr s doprovodem klavíru a hoboje a zahrají vám Pannu a netvor." No tak to teda ne. Já nikam nepůjdu. Zůstanu tady. "No tak, pojď." vyzve mě učitelka. "Vážně musím?" pomyslím si. Ale asi ano. Všichni už vyrazili na své pozice. Čeká se jen, aby klavíristka zasedla za klavír a zahájila skladbu. Vyjdu z opony. Kouknu se na haldu lidí. Všechny oči míří na nás. Světla září. Nevidím přes ně, protože mi svítí přímo do očí. Celá se třesu. Udělám dlouhýýý nádech a ještě delší výdech. Mířím ke klavíru a mám pocit, že jdu nejméně hodinu. Rozložím si noty, které jsou tak skrčené, že se vůbec divím, že drží. Uvědomím si, kde je židlička, abych ještě nesletěla. Učitelka kývne a já celé vystoupení zahájím notou h1. A už celý sál může poslouchat líbezné noty, které my vydáváme svými nástroji. Snažím se pořád soustředit. Asi v půlce se trochu uklidním. Věděla jsem, že to bude stres, ale ne takový. "Hlavně si to užij, je to tvé poslední vystoupení." radím sama sobě. Hraji uvolněněji. Až ve chvíli, kdy můj prst ukončí celou akci velkým c, uvědomím si, že jsem to přežila. Ukloním se. Chvilku se dívám do hlediště, ale tváře nemůžu rozpoznat. Stále mě ozařuje přímé světlo. Usmívám se. Nebo si to aspoň myslím. A takhle skončilo mých devět let hraní na klavíru. #stálebudešvmémsrdci♡ #nikdynatonezapomenu
Nemůžu říct, že jsem si šla za vlastním snem, protože v první třídě jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Ale jakmile tady jsem, vím, že jsem ke svému snu došla. A všem za to děkuju. I sobě.

Téma týdne: Když se nikdo nedívá
 

Neobyčejná událost obyčejného odpoledne

12. května 2017 v 20:39 | Pája
A v tu chvíli udeřil blesk...

O hodinu a půl dříve...

"Haló, Broučku, ke mně!" zavolala jsem na svého nejbližšího přítele. Už se řítil. V jarním svěžím větru mu uši lítaly na všechny strany. S vypláznutým jazykem vypadal opravdu legračně. A přesto běžel dál a jakmile doběhl, vpadl mi do náruče. Málem jsem pod jeho obrovskou tíhou upadla. "Chceš mi něco říct?" řekla jsem se smíchem. Jen jsem to dořekla, nevydržela jsem váhu svého psa a dopadla na deku, na níž jsem před chvílí seděla a četla knížku. Smála jsem se jako blázen. Milovala jsem ho. Byl to můj nejlepší a také jediný kamarád. Při myšlence, že nemám jiné přátele, mě zapálilo v očích. Poškádlil mě líznutím přes obličej: "Ale, Brouku, nech toho!" I když ho miluji celým svým srdcem, tohle opravdu nesnáším. "Už bychom fakt měli jít." upozornila jsem ho. Z radostného vrtění ocasem a šťastného pohledu v očích se jeho postoj změnil na žádostivý a smutný. "Nedělej na mě ty psí oči!"
"Ach jo, dobře, tak ještě deset minut." Začal skákat radostí. Byla jsem šťastná stejně jako on. A už pelášil pryč. Smířila jsem se s tím, že na zítřejší test se nejspíš nenaučím. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Usedla jsem zpátky na deku, popadla knížku, kterou jsem četla už stokrát a vžila se znovu do příběhu. Vždycky jsem obdivovala, jak někdo dokáže tak krásně psát.
Promnula jsem si oči a podívala se na hodinky. S hrůzou jsem zjistila, že těch deset minut uběhlo už šestkrát. Vložila jsem si záložku do knihy, složila deku a vše hodila do tašky. A mezitím jsem se sháněla po svém psovi. Když neodpověděl ani na druhé zavolání, začala jsem tomu věnovat větší pozornost. Rozhlédla jsem se po krajině, která patřila mezi má nejoblíbenější místa. Nikdy se tady mraky neshlukovaly do sametových beránků a ani slunce nezapadalo jako v romantickém filmu, ale přesto toto místo bylo nádherné.
Zkusila jsem to tedy ještě jednou: "Broučku, k noze! No tak, pojď, už musíme domů!" Ale nic. Cítila jsem, jak se mi stahoval žaludek. Vždycky přiběhl hned po prvním zavolání. Rozhlížela jsem se okolo. Nikde nebylo památky po člověku či zvířeti. Jen krajina tiše odpočívala a v hledání mi nepomohla. Zpanikařila jsem. Vůbec jsem netušila, co mám dělat. Z mého usilovného přemýšlení a panikaření mě vyrušil hluk. Otáčela jsem se všude možně i nemožně, ovšem nemohla jsem najít, odkud vychází. Až zničehonic se objevila spirála barev, která mě donutila odvrátit zrak.
"Co to bylo?" pomyslela jsem si. Ale než jsem nad tím mohla nějak rozumně uvažovat, zjevily se uprostřed louky velké masivní dveře obalené v něčem děsivém. Pavučiny s pavouky, brouci, hadi a další divná stvoření na nich mně naháněli hrůzu. Doteď jsem si nevšimla, že se celá třesu. Bála jsem se udělat jediný krok. Ty obrovské dveře se pomalu s mrazivým vrzáním otevíraly. Už už jsem chtěla utíkat, když vtom se uprostřed nich objevilo něco jako duch mého Broučka obalený v mlze. Byl téměř hmatatelný, avšak zároveň neuvěřitelný. Nevěděla jsem co dělat. Rozhodla jsem se, že ať to je cokoliv, musím ho zachránit. Bylo mi však předem jasné, že nic příjemného to rozhodně nebude. Ale co bych neudělala pro svého přítele. Pomalými kroky jsem se přiblížila ke dveřím. Byla jsem už tak blízko. Můj přítel čekal. Měl smutný, vyděšený výraz, ovšem též plný naděje. Musím mu pomoci. Je to nejbližší tvor, kterého mám. Vůbec jsem netušila, co se stane. Neskutečně jsem se bála. Ačkoliv jsem nevěděla, zda tam opravdu vidím svého psa, udělala jsem mírný krůček. "Protože pro ty nejbližší se obětovat musíme..." pomyslela jsem si a doufala, že to není má poslední myšlenka.
A v tu chvíli udeřil blesk...

Téma týdne: Hranice normálnosti

Jen takové volné chvilky

4. května 2017 v 20:19 | Pája |  Téma týdne
Nejraději mám chvilky, kdy si sednu a nemusím nic dělat. Nemusím dumat nad matematickými souvislostmi, češtinářskými výjimkami, prokaryotickými buňkami a tak dále.
 


"Jsem ještě dítě..."

30. dubna 2017 v 18:55 | Pája
Ahoj, všichni čtenáři:),
tento článek momentálně píšu ve čtvrt na devět na cestě od rodiny, kterou jsme byli navštívit. Je to vcelku nepodstatná informace k obsahu dnešního článku, přesto jsem vám ji chtěla říct:-). A při koukání z okna mě napadla tato myšlenka. Pojďte si přečíst, co se mi v hlavě vyrojilo...

Zajímavosti #1

19. dubna 2017 v 16:45 | Pája |  Věděli jste to?
Ahoj, poslední dobou si velmi ráda hledám nějaké zajímavosti a fakta a ty nejlepší se snažím si zapamatovat. Rozhodla jsem se téma týdne pojmout trošku jinak. Normálně bych nejspíš napsala nějaký delší a více propracovanější článek, ale je třeba i takových odpočinkových:). Tak tady máte pár faktů:).

DOKONALOST

16. dubna 2017 v 14:16 | Pája |  Můj názor na...
Slet okolností za poslední dobu mě donutil zamyslet se nad tím, CO nebo KDO je to DOKONALOST. Co si představíte vy pod tímto pojmem? Podělte se v komentářích:).
Jak se říká a podle mě i správně NIKDO NENÍ DOKONALÝ. Nikdo na světě nesplňuje všechny požadavky k dokonalosti. Ale kdo vlastně zavedl tyto požadavky? Domnívám se, že všeobecná definice dokonalého člověka je být chytrý, krásný a hodný. Toto je opravdu směšné v porovnání s tím, že vlastností má člověk mnohem více. Některá ze špatných může narušit harmonii dokonalosti. Člověk může být chytrý, dobře vypadat, ale bezohledný sobec. Nebo být na všechny milý, hezký, ale jednoduché uvažování mu způsobí problémy. Prostě vždy se najde něco, co tu dokonalost poruší či zcela ohrozí. A tohle hodně lidí nemůže překousnout. Nejde být úžasný a vynikat ve všem.
Občas se může stát, že spatříme člověka, o němž si myslíme, že je dokonalý. Například nějakou celebritu. "Bože, je tak hezká a pomáhá na charitu. Je úplně dokonalá!" Ale co ty víš, jestli náhodou doma netýrá svého psa? Je to docela drastické, ale snad chápete, co tím myslím.
Dobrý člověk se nám může zdát jako DOKONALÝ. Ale věřte, že není. Někdy někoho vidíme jako bezchybného, prostě DOKONALÉHO a tento člověk obvykle bývá někdo, do koho jsme zamilovaní. Vidíme na něm jen samé dobré stránky, a proto se nám jeví jako DOKONALÝ. A tohle je na lásce skvělé. Najednou umíme vidět na člověku jen to dobré a nezabýváme se jeho chybami. Avšak tady může dojít k problému, a to ve vztahu. Pokud stále žijeme s myšlenkou, že milovaný člověk je DOKONALÝ, obvykle pak zjistíme, že i ten DOKONALÝ člověk má své chyby a nedokonalosti. Najednou si uvědomíme, že sice úžasný člověk to je, ale DOKONALÝ není. Protože DOKONALÝ není nikdo...

Sny se plní...

4. dubna 2017 v 22:00 | Pája |  Téma týdne
Krásný den♥!

Dnes jsem se opět rozhodla napsat článek na téma týdne. Mám ráda pozitivní věci, protože mě neustále motivují, abych byla pozitivní já. "Zavři oči, padá hvězda". Vzpomínám, jestli jsem někdy viděla padat hvězdu. A pokud ano, zřejmě to nebylo tak důležité, protože si to nepamatuji. Ovšem na tom nezáleží.

Možná...

31. března 2017 v 21:50 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Tak si brouzdám po netu, dělám do školy prezentace, pak se přihlásím sem a zjistím, že je dneska poslední březnový den. Neskutečné. Moje původní idea v začátcích byla, myslím, že za jeden měsíc vydám pět článků. No, ze začátku se to dařilo. Potom jak kdy. A za březen jen tři? Kruci, nestíhám. (Ano, často teď říkám kruci. Ptáte se proč? Sama nevím:D.) A jelikož poslední dobou se mi slova nějak sama skládají do rýmů, rozhodla jsem se další jakýsi pokus o báseň zveřejnit. Možná to nepochopíte. Ale možná to pochopíte úplně. Možná jste to nikdy nezažili. Ale možná to zažíváte teď. Život je jedno velké Možná. Ohh, nějaké moudro:D. Ok, jdem na to!

Snaha pomoct

23. března 2017 v 19:39 | Pája |  Téma týdne
Nadační fond "Podejte ruku dětem"

Nová zkušenost

Vždy tady bude svítit♥

14. března 2017 v 20:00 | Pája |  Téma týdne
Mé kroky míří k tomu místu. K tomu jedinému místu, kde jsem doopravdy šťastná. Chodím sem pravidelně. Naplňuje mě pocitem bezpečí, lásky, domova, porozumění, spokojenosti, štěstí... Nejedná se o nic jiného než mou milovanou chatu. Dobře ta chatička není moje, ale naší rodiny. K tomu pro někoho obyčejnému domu mám velmi citový vztah. Jezdím sem odmalička. Všechny mé narozeniny do šesti let jsem oslavovala tady. Na toto místo nosívám v srdci tolik krásných vzpomínek. Nejraději bych tady pobývala mnohem více. Ale kdo ví. Třeba by to sebralo to jedinečné kouzlo. O prázdninách jsem tu v podstatě nonstop. Zážitky, které zde prožívám, se mi vždy vryjí do srdce a jen tak se neztratí. Nevím, co bych dělala, kdyby tohohle místa nebylo. Vím, že i kdyby zhaslo Slunce, nebo všichni lidé odešli, tohle místo by zůstalo. Zůstane navždy. Naše Slunce možná zhasne, ale SLUNCE, jež existuje v téhle chatičce neumře nikdy.
Děkuji za něj!♥
A co Ty? Taky máš nějaké místo, kde se rád vracíš a neumíš si bez běj představit svět?

Téma týdne: "Den, kdy zmizelo slunce".

DŮVĚRA

4. března 2017 v 13:00 | Pája |  Můj názor na...
Důvěra je dle mého jeden z nejdůležitějších předpokladů k přátelství, lásce a jakýmkoliv vztahům. Jakmile druhému můžeme věřit, svěřit se mu s našimi problémy a radostmi a vědět, že naše tajemství zůstanou jen mezi námi, cítíme k němu DŮVĚRU.

Nikdy nejsi sám...

22. února 2017 v 20:30 | Pája |  Verš, rým, sloka a je to!
Ahoj! Po delší době se opět hlásím a tentokrát s básničkou. Mám ji napsanou už poměrně dlouho, ale až dnes jsem se rozhodla, že ji konečně zveřejním:). Budu moc ráda za jakékoliv ohlasy a reakce. Mějte krásný den, Pa♥.

Záchrana okamžiku

8. února 2017 v 19:50 | Pája |  Téma týdne
Na konec cesty nemohu dohlédnout. Nevím, kde končí a ani to nejspíš nechci vědět. Jaké by to bylo, jak by se nám žilo, kdybychom věděli, kdy a jak naše cesta skončí? A teď nemluvím jen o té velké cestě, o té největší-životní, ale i o menších a zatraceně důležitých.

Další články


Kam dál