Zdravý životní styl

Neděle v 21:43 | Pája |  Můj názor na...
Instagram. Sebeláska. Fitko. Jídlo. Poruchy příjmu potravy. Motivace. Rady. Hateři. Jeden velkej trend.
Ano. Tohle všechno vídáme na Instagramu denně. A nejen tam. I všude jinde na internetu. Momentálně hodně probíraná témata. Nebojte. Tohle nebude další z článků, jak se mít ráda a Jedinou překážkou si ty sám a podobně.

Ano. Podporuju sebelásku, mám ráda motivační citáty a ráda si nechám poradit, ale čeho je moc, toho je příliš. V dnešní době je fakt těžké udržet si svůj zdravý selský rozum, nepodlehnout názoru většině a pořád vědět, kdo jsem a co si myslím. Myslím, že sebelásky nedocílíte tím, když dáte na Instagram nenalíčenou ("nenalíčenou") fotku s hastagem selflove. Sebeláska nemá být něco, co sdílíte s ostatními a chlubíte se tím, že teď už se teda konečně milujete. Nemusíte to troubit do světa. Stačí když to tak opravdu bude. A nejen jako. Ale dneska když něco není na internetu, jakoby neexistovalo...

V tomto článku bych se ráda zaměřila na ten "zdravý životní styl". Pohledem laika. Svým pohledem.
 

Společně jsme lepší!

18. září 2018 v 18:28 | Pája |  Prostě ze života
Už dlouho nad takovým článkem přemýšlím. Společnost je rozdělená v hodně ohledech. 100 lidí, 100 chutí. Ale o tom dneska mluvit nechci. Chci naopak vyzdvihnout ty věci, ve kterých se shodujeme. Ve kterých to táhnem spolu. Jsou určité momenty, názory a situace, kdy umíme držet za jeden provaz. Kdy bychom nedovolili, aby někdo zůstal sám. Kdy prostě platí to heslo Jeden za všechny, všichni za jednoho. Kdy prostě jsme všichni jedno takový my. MY. M&Y. Me and You. Ano. Proplétám angličtinu s češtinou. Miluju oba tyto jazyky.
Ptala jsem se pár lidí na jejich názory, co se týče sbližování lidí. Já sama mám taky názor. A budu moc ráda, když vy ten svůj napíšete do komentářů.

Jdem (se) sbližovat!

...a nikdo neřekne nashle, když tě nechce zase vidět.

9. září 2018 v 21:34 | Pája |  Prostě ze života
Původně to měla být recenze. Pak se z toho stalo něco jako recenze. Ve výsledku to vůbec není recenze. Pouze jsem z knížky Jedna želva za druhou od Johna Greena vybrala věty a myšlenky, které mě něčím upoutaly a zaujaly.
Přečetla jsem ji jedním dechem. Poslední dobou beru knížky jako obrovský vzor inspirace. Mám moc ráda čtení, ale nejsem takový ten vášnivý čtenář, co přečte za týden tři knihy. Je pravda, že nečtu tak moc jak bych chtěla. Ale na druhou stranu, mám vždy potom dost času o knize přemýšlet a vstřebat ji.



Nejlepší rozhovory jsou takové, při kterých si ani nepamatuješ, o čem se mluvilo, jenom jaký to byl pocit.


Jeden z problémů s bolestí, ať už duševní, nebo fyzickou, je ten, že ji vlastně jinak než metaforou zachytit nemůžeme. Nedá se popsat třeba jako stůl nebo tělo. Svým způsobem je bolest protiklad jazyka.


Porušujeme pravidla, ne sliby.


Svět je miliardy let starý a život je výsledek mutací nukleotidů a tak. Jenže svět jsou taky příběhy, co o něm vyprávíme.
 


Inspiruj se, ale zůstaň sám sebou!

19. srpna 2018 v 13:31 | Pája |  Prostě ze života
Ve dvou se to lépe táhne. Jasně. Každý se někdy cítí totálně sám. Že mu nikdo nerozumí. Že ty problémy má jen on. Že je na všechno sám. Ale no tak! Víš, že to není pravda. Vždycky je někdo, kdo tě chápe, vyslyší, pochopí a naprosto rozumí tvým problémům a situaci. A pokud takového člověka znáš a máš ho rád, děsně si ho važ a buď mu taky oporou. A pokud v tvé blízkosti nikoho takového neznáš, nezoufej. Po světě běhá přes 7 miliard lidí. Myslíš, že nikdo z nich ti nerozumí? Myslíš, že by se v těch miliardách nenašel nějaký parťák? To víš, že našel. Jsem si jistá, že existuje. Možná jsi ho ještě nenašel. Možná jsi ho našel a nevíš o tom. Možná jsi ho našel a stali se z vás nerozlučitelní přátelé. Ať už tak či onak. On tam někde je. Nikdy na nic nejsi sám.
Lidi potřebují lidi. Potřebujeme se navzájem. Bez tebe by to bylo ono. Já mám to obrovské štěstí, že ty lidi znám. Že mám okolo sebe lidi, kteří jsou mou inspirací, kteří mě vyslyší, jakmile mám problémy, kteří mě motivují, kteří mě podporují, ale taky kritizují a chválí. Tvoří malinké zrnko ve vesmíru, ale pro mě jsou celým vesmírem.
Je to hlavně moje rodina. Na ni se vždycky můžu spolehnout. Svým blízkým stoprocentně věřím, vždy jsou tady pro mě a moc si jich vážím. Snažím se si všeho vážit ještě než o to přijdu. Však víte, jak se to říká. Jasně že se na Instagramu inspiruju různými lidmi, ať už se to týká oblékání nebo cestování, ale ti praví "idolové" to nejsou.
Rodina je mým obrovským vzorem. Každý její člen mě inspiruje v něčem jiném. A dohromady tvoří tu nejbáječnější a nejlepší rodinu ve vesmíru!
Dále jsou to přátelé. Ti opravdoví. Jsou nenahraditelní a nikdy bych o ně nechtěla přijít. Moje nejbližší kamarádka například. Je to úžasná holka s obrovským smyslem pro humor. V životě jsme se nepohádaly (ani jedna nejsme zrovna konfliktní typ, ale možná to někdy přijde:D). Pomáháme jedna druhé. A hlavně se respektujeme navzájem. Máme hodně podobné názory, ale je naprosto lidské, že ve všem se neshodneme. To ale není důvod, proč bychom si nemohly být tak blízké. Vzájemný respekt je opravdu hodně důležitý. Tak na to prosím nezapomínejte. Vždycky jsem se na ni mohla spolehnout, tak moc doufám, že to bude trvat nadále:). Jsem opravdu moc ráda, že ji mám! A taky díky ní jsem se rozhodla založit blog, takže bez ní by pravděpodobně tohle všechno nebylo. Děkuju mnohokrát!:*
Je i pár dalších lidí, kteří jsou mými přáteli a jsou skvělí. Takže pokud to čtete, tak ať víte, že vás mám moc ráda, jo?:)

A kdo je pro vás "idol"? Záměrně dávám uvozovky. Pro mě jsou lidé, jež ráda (ná)sleduju velkou inspirací. Jak už jsem říkala, každý mě něčím inspiruje. Neexistuje člověk, který by byl dokonalý a přesně podle mého gusta, abych se snažila být jako on. Jakýsi idol. Já jsem já a nemůžu být nikdo jiný. Tak nezapomínej. Inspiruj se, ale nekopíruj. Nikdy totiž nedosáhneš přesné kopie člověka, kterého obdivuješ, protože každý je výjimečný a jedinečný, tak tomu nezasvěť celý život.
Buď takový, jaký chceš být. Buď sebou. Sám sebou. Protože takový jsi nejlepší.
Takže všem mým blízkým, na kterých mi neskutečně moc záleží, děkuju. Však vy víte. Za všechno. Za to že jste. A za to že jste takoví, jací jste. Jste pro mě každodenní inspirací, děláte můj život tak báječný, že vám to nikdy nezapomenu!
A co ty? Máš nějakého idola? Potřebuješ ve svém životě někoho, ke komu budeš vzhlížet a snažit se být jako on? Jaký máš na to názor?


P. S.: V úterý měl blog druhé narozeniny. Hodně jsem přemýšlela, snažila se vymyslet nějaký super článek, ale nešlo to. (psáno v pátek) Jsem teď na dovolené a všechno si tak užívám, že na psaní jsem neměla náladu. Ale před chvílí to zas přišlo a vznikl z toho konečně článek, se kterým jsem ze srdce spokojená a říká tak nějak všechno, co jsem vám říct chtěla. Moc děkuji za všechny komentáře, kritiku, chválu, hlasování v anketách a tak dále. Doufám, že tento můj velký zdroj štěstí vydrží ještě hodně dlouho a nebude obšťastňovat jenom mě:). Mějte se krásně, užívejte si prázdniny a zatím ahoooj!
Pája

Někdy je to vysilující, ale miluju to.

4. srpna 2018 v 15:00 | Pája |  Pája motivuje...
Ahoj, milý čtenáři. Jo, dneska budu mluvit k Tobě, protože chci jen tak pokecat, víš? Jsem pro Tebe cizí? Nevadí, aspoň mě lépe poznáš. Znáš mě? Fajn, dozvíš se něco víc.
Hej, víš, jak to je. Lidi o Tobě mají určitý obrázek. A když Tě znají fakt dlouho, těžko ho překreslují. Prostě jak Tě poznali, během chvilky si ho v tom chytrém mozku nakreslili a vložili k ostatním. V průběhu času, protože se člověk mění, by se ten obrázek měl taky měnit. Postupně, něco jako taková animace. Jenže lidi jsou na to děsně líní.

Detox od internetu

1. srpna 2018 v 10:57 | Pája |  Prostě ze života
Článek jsem psala 24.7. Teď už jsem doma a detox se protáhnul na 15 dní:). Co myslíte, zvládli byste to?

Nejlepší týden mého života

8. července 2018 v 19:40 | Pája |  Prostě ze života
Tak jo. Spousta lidí je na tento článek zvědavá. Ostatně já taky. Protože právě teď prožívám jedno ze svých nejemocionálnějších období ve svém životě. Camp, o kterém jsem vám minule vyprávěla, skončil a já bych vám teď ráda povyprávěla, jak to probíhalo a jaké mám z toho pocity. Bude to delší, tak se pohodlně usaďte a začínáme!

Konečně je to tady♥️

29. června 2018 v 22:05 | Pája |  Prostě ze života
Ahoj, vítám vás u nového povídacího článku. Zase po roce píšu rekapitulaci konce školního roku, protože je pro mě vždycky trochu hektický.

Nebojte se být dětmi!

17. června 2018 v 21:55 | Pája |  Prostě ze života
Někdy jsme takhle blízko. Chybí taaak málo!
Jen ten milimetr, jeden krok, jedno odeslání zprávy, jeden stisk, jeden pohled, jedno otočení, jeden úsměv, jedno slovo, jedno rozhodnutí. Pro mě, jakožto nerozhodného člověka, je někdy udělat to jedno zásadní či obyčejné rozhodnutí velký problém. Zpětně (občas i hodně zpětně) přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Pochybuju. Pochybuju o sobě.

Dvě neznámé... a výsledek?

9. června 2018 v 21:15 | Pája |  Zmatená...
jen ty a já
velká neznámá?
reálná proměnná?
prázdná množina?

srdce na levé straně
otázky na druhé
správnou odpověď chceš.
ve výsledcích ji však nenajdeš.

co bude oborem pravdivosti?
a bude to vyhovovat podmínkám?
nerozpadne se to kvůli hádkám?

vytknout nedostatky
zkrátit je
zůstala jen naděje.
že je to možné.

vyjde to správně?
jen když diskriminant vyjde kladně!
snad se to povede
a kalkulačka nezklame.

jedenkrát ty plus jedenkrát
výsledkem jsme jen my dva.

odkládám pero.
nevím, jestli to tak vyjít mělo.
udělám zkoušku.
když ty, pak i

srdce větší je než pochybnosti.
výsledek kolísá na pomezí.
zvonek zvoní.
nic už s tím nenadělám.

vyšlo to tak.
čekala jsem to jinak.
ale matika je logická.
nemůžem jí odporovat!

jedenkrát ty plus jedenkrát
to nám prostě dává dva.




Téma týdne: Srdce na pravém místě

Moc otázek a málo odpovědí

5. června 2018 v 21:24 | Pája |  Zmatená...
Proč?
Proč se ptáme, i když nechceme znát odpověď? I když nás to nezajímá? I když už to víme?
Proč děláme tolik nelogických věcí?
Proč se pořád bojíme? Lidí, projevit svůj názor, vyjít z davu?
Proč umíme číst jednotlivá slova, ale neumíme je vnímat jako celek?
Proč žijeme tak rychle?
Proč nás zajímají jen kraviny a podstatné věci nám unikají?
Proč se neustále snažíme něco dokázat?
Proč máme pocit, že nic nestíháme?
Proč se neumíme zastavit a jen tak být?
Proč, i když tvrdíme, že ne, nás pořád zajímá, co na to řeknou ostatní?
Proč jsme na sebe zlí?
Proč nepomůžeme, když můžeme?
Proč nedáme najevo své city?

Je milion otázek, na které bych chtěla znát odpověď. Nebo radši nechtěla? Je to všechno děsně nelogické. Nechápu to. Nerozumím tomu. Tomu chaosu. Tomu životu. Nedává mi to smysl. Je to normální? Asi jo. Co je vlastně normální?
Máš to stejně? Taky Ti přijde, že jen málo opravdu málo věcí dává smysl? Nebo je ten chaos jen ve mně? Možná jo. Tak co myslíš, povídej...

Jen tak si je...

23. května 2018 v 20:11 | Pája |  Prostě ze života
Kdo ti prostě řekne: Na zdraví!
Pochválí, pozdraví.

Usměje se,
o kamna se zahřeje.
Na klavír zahraje
tu krásu melodie.

Ten hor(s)ký čaj uvaří,
jen tak si sedne a tvoří.
Maluje.
Zpívá, tančí, miluje.

Na tebe nezapomíná.
Když chceš pochopení...objímá
Když chceš mluvit...povídá
Když chceš jeho tlukot srdce cítit...mlčí a ani nedutá

Jen tak je.
Neřeší.
Nepomlouvá.

Má srdce plné lásky.
Jen tak sedí a verše skládá.

U toho skladby klavírní
okouzlují chvilky večerní.

Jen tak si je.
A ví, že to všechno je ta správná magie...

A furt ty škatulky. A furt ty předsudky.

4. května 2018 v 17:15 | Pája |  Prostě ze života
Na tohle téma chci článek napsat už dlouho. Často přemýšlím nad těmi škatulkami a předsudky. Nad těmi hradbami, kde každého zavřou a když chce člověk být jiný, všichni se diví. Víte, lidi si tak protiřečí. Jednou vám vykládají, jak je každý originál a že máme žít svůj život naplno. A podruhé vás soudí za to, že jste to udělali. Že jste vyšli z té hradby a začali dělat, co vy chcete. To se jim nelíbí. Ale proč? Protože oni sami to nedokázali. Nedokázali se vzepřít svým překážkám, které jsou často jen v našich hlavách. Které by člověk dokázal překonat, protože je to neuvěřitelně silný a statečný tvor, ale to by musel chtít. Musel by vstát, otevřít svou hradbu a nedechnout se. Pořádně. Kouknout na slunce, stromy a konečně otevřít oči. Dělat to, co chce on. Ne to, co by podle názorů druhých dělat měl.

Nemám ráda předsudky. Když se lidé na základě podobného věku, stejného pohlaví nebo místa bydliště hází do stejného pytle. Přijde mi to tak nefér a hloupé. Jak může někdo takhle uvažovat. To, že něco dělá většina (častokrát jen polovina i méně) ještě neznamená, že to dělají všichni. Že Češi jsou závistiví. Že dnešní mládež se neumí slušně chovat. Že všechny ženy neumí parkovat. Že všem mužům se líbí štíhlé holky. NE! Prosím vás, zamyslete se nad tím. Jak někdo může vypustit takový blábol? Každý člověk je originál a nelze ho srovnávat s ostatními.

Mám ten pocit, že kdybych lidem řekla, že je mi patnáct, většina si představí něco takového. Filtry na Instagramu, tuna makeupu, cigareta v puse s míněním, že je to fakt "cool", každotýdenní párty, protože proč ne, opilí kluci plazící se po opilých holkách (nebo naopak). Kdybych věděla, že lidé, kterým řeknu, že je mi patnáct, si mě představí takhle, nejradši bych jim dala facku. Jsem trochu jiná, víte. Nesnáším cigarety. Z míst, kde je hodně lidí, mi není moc dobře a opilé kluky, co se plazí po holkách nebo naopak už fakt raději komentovat nebudu. Myslete si o mně, co chcete. Třeba že si neužívám pubertu. Ale lidi, já si ji přece užívám. Ale podle svého. Tak, aby se to líbilo mně a ne těm lidem. Abych já měla na co vzpomínat. Abych se já nemusela stydět za ty fotky. Abych si byla pořád vědoma, co dělám a s kým to dělám. Abych neztratila to svoje já jen proto, abych byla oblíbená. Děkuju, nechci.

Takže, vy, kteří škatulkujete lidi podle věku, pohlaví, národa a nevím, čeho všeho ještě, prosím, mějte rozum. Každý člověk je jiný. Nemůžete si rozřídit lidi, jak se vám to líbí. Holt, je to tak. Abyste věděli, jaký člověk je, musíte ho poznat a ne zaškatulkovat podle některého kritéria. Každý je výjimečný, i když to tak někdy nevypadá.
Protože žádná naše kopie neexistuje. Tak moc vás prosím! Nemíchejte všechny do stejného pytle. To si nikdo nezaslouží...

Další články


Kam dál